Blog

Každá věková generace má v téhle době doma mobilní telefony. Ať jsou to naši prarodiče, rodiče dokonce i naše děti. Babičky a dědové mají telefony spíš jen na to někam se dovolat a po zbytek dne pomalu ani nevědí, kde jim telefony leží. My, jako rodiče, už jsem na mobilech o něco více závislý. Máme je stále při ruce, co kdyby nás někdo sháněl ať už po SMS zprávě nebo hovoru. Hledáme na něm stále nějaké informace – cestu za kamarádkou, typy na výlety či nějaký výrobek, předpověď počasí nebo kalkulačku na jednoduchý příklad.

Nejvíce jsou ale používány na sociální sítě. Smutné je, že je používáme každou volnou chvíli. Večer poslední, co zkontrolujeme, nejsou naše spící děti, zamčený byt či dům, ale naše sociální sítě. Ráno první, co většina z nás udělá je, že rozsvítí modré, nezdravé světlo svého mobilu a kontroluje, zda mu něco neuniklo. Nejhorším místem je za mě jednoznačně auto především, když sami řídíte. Neříkám, že to děláme všichni, ale buďme k sobě upřímní, kdo z Vás se ještě nikdy nepodíval do telefonu za jízdy? Nechme telefony být a vše potřebné vyřešme, až když máme čas a neřídíme.

Stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě. Především v dnešní době s přeplněnými silnicemi. Svůj dopad to má na naše děti. To oni tyto všechny informace vidí, sdílejí a učí se špatným návykům, protože jsou přesvědčeny o tom, že je to správné. Přeci když tohle dělají rodiče, musí to být správné. A všichni víme, že dětičky jsou pěkné opičky. Máme pocit, že dítě v první třídě telefon mít prostě musí, jinak by mohlo být šikanované ostatními. Nejlépe drahý a veliký. Pokud je to pro dobrou věc, mám na mysli, když se něco stane nebo mu ujede autobus, aby se mělo komu dovolat, proč ne. Jinak z jakého důvod ho dítěti pořídit? Aby ho nedalo z ruky? Hrálo hry s kamarádem, který bydlí několik pár metrů od něho místo toho, aby šli ven? Odpovědět si můžeme sami.

Každá věková generace má v téhle době doma mobilní telefony. Ať jsou to naši prarodiče, rodiče dokonce i naše děti. Babičky a dědové mají telefony spíš jen na to někam se dovolat a po zbytek dne pomalu ani nevědí, kde jim telefony leží. My, jako rodiče, už jsem na mobilech o něco více závislý. Máme je stále při ruce, co kdyby nás někdo sháněl ať už po SMS zprávě nebo hovoru. Hledáme na něm stále nějaké informace – cestu za kamarádkou, typy na výlety či nějaký výrobek, předpověď počasí nebo kalkulačku na jednoduchý příklad.

Nejvíce jsou ale používány na sociální sítě. Smutné je, že je používáme každou volnou chvíli. Večer poslední, co zkontrolujeme, nejsou naše spící děti, zamčený byt či dům, ale naše sociální sítě. Ráno první, co většina z nás udělá je, že rozsvítí modré, nezdravé světlo svého mobilu a kontroluje, zda mu něco neuniklo. Nejhorším místem je za mě jednoznačně auto především, když sami řídíte. Neříkám, že to děláme všichni, ale buďme k sobě upřímní, kdo z Vás se ještě nikdy nepodíval do telefonu za jízdy? Nechme telefony být a vše potřebné vyřešme, až když máme čas a neřídíme.

Stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě. Především v dnešní době s přeplněnými silnicemi. Svůj dopad to má na naše děti. To oni tyto všechny informace vidí, sdílejí a učí se špatným návykům, protože jsou přesvědčeny o tom, že je to správné. Přeci když tohle dělají rodiče, musí to být správné. A všichni víme, že dětičky jsou pěkné opičky. Máme pocit, že dítě v první třídě telefon mít prostě musí, jinak by mohlo být šikanované ostatními. Nejlépe drahý a veliký. Pokud je to pro dobrou věc, mám na mysli, když se něco stane nebo mu ujede autobus, aby se mělo komu dovolat, proč ne. Jinak z jakého důvod ho dítěti pořídit? Aby ho nedalo z ruky? Hrálo hry s kamarádem, který bydlí několik pár metrů od něho místo toho, aby šli ven? Odpovědět si můžeme sami.

Každá věková generace má v téhle době doma mobilní telefony. Ať jsou to naši prarodiče, rodiče dokonce i naše děti. Babičky a dědové mají telefony spíš jen na to někam se dovolat a po zbytek dne pomalu ani nevědí, kde jim telefony leží. My, jako rodiče, už jsem na mobilech o něco více závislý. Máme je stále při ruce, co kdyby nás někdo sháněl ať už po SMS zprávě nebo hovoru. Hledáme na něm stále nějaké informace – cestu za kamarádkou, typy na výlety či nějaký výrobek, předpověď počasí nebo kalkulačku na jednoduchý příklad.

Nejvíce jsou ale používány na sociální sítě. Smutné je, že je používáme každou volnou chvíli. Večer poslední, co zkontrolujeme, nejsou naše spící děti, zamčený byt či dům, ale naše sociální sítě. Ráno první, co většina z nás udělá je, že rozsvítí modré, nezdravé světlo svého mobilu a kontroluje, zda mu něco neuniklo. Nejhorším místem je za mě jednoznačně auto především, když sami řídíte. Neříkám, že to děláme všichni, ale buďme k sobě upřímní, kdo z Vás se ještě nikdy nepodíval do telefonu za jízdy? Nechme telefony být a vše potřebné vyřešme, až když máme čas a neřídíme.

Stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě. Především v dnešní době s přeplněnými silnicemi. Svůj dopad to má na naše děti. To oni tyto všechny informace vidí, sdílejí a učí se špatným návykům, protože jsou přesvědčeny o tom, že je to správné. Přeci když tohle dělají rodiče, musí to být správné. A všichni víme, že dětičky jsou pěkné opičky. Máme pocit, že dítě v první třídě telefon mít prostě musí, jinak by mohlo být šikanované ostatními. Nejlépe drahý a veliký. Pokud je to pro dobrou věc, mám na mysli, když se něco stane nebo mu ujede autobus, aby se mělo komu dovolat, proč ne. Jinak z jakého důvod ho dítěti pořídit? Aby ho nedalo z ruky? Hrálo hry s kamarádem, který bydlí několik pár metrů od něho místo toho, aby šli ven? Odpovědět si můžeme sami.

Každá věková generace má v téhle době doma mobilní telefony. Ať jsou to naši prarodiče, rodiče dokonce i naše děti. Babičky a dědové mají telefony spíš jen na to někam se dovolat a po zbytek dne pomalu ani nevědí, kde jim telefony leží. My, jako rodiče, už jsem na mobilech o něco více závislý. Máme je stále při ruce, co kdyby nás někdo sháněl ať už po SMS zprávě nebo hovoru. Hledáme na něm stále nějaké informace – cestu za kamarádkou, typy na výlety či nějaký výrobek, předpověď počasí nebo kalkulačku na jednoduchý příklad.

Nejvíce jsou ale používány na sociální sítě. Smutné je, že je používáme každou volnou chvíli. Večer poslední, co zkontrolujeme, nejsou naše spící děti, zamčený byt či dům, ale naše sociální sítě. Ráno první, co většina z nás udělá je, že rozsvítí modré, nezdravé světlo svého mobilu a kontroluje, zda mu něco neuniklo. Nejhorším místem je za mě jednoznačně auto především, když sami řídíte. Neříkám, že to děláme všichni, ale buďme k sobě upřímní, kdo z Vás se ještě nikdy nepodíval do telefonu za jízdy? Nechme telefony být a vše potřebné vyřešme, až když máme čas a neřídíme.

Stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě. Především v dnešní době s přeplněnými silnicemi. Svůj dopad to má na naše děti. To oni tyto všechny informace vidí, sdílejí a učí se špatným návykům, protože jsou přesvědčeny o tom, že je to správné. Přeci když tohle dělají rodiče, musí to být správné. A všichni víme, že dětičky jsou pěkné opičky. Máme pocit, že dítě v první třídě telefon mít prostě musí, jinak by mohlo být šikanované ostatními. Nejlépe drahý a veliký. Pokud je to pro dobrou věc, mám na mysli, když se něco stane nebo mu ujede autobus, aby se mělo komu dovolat, proč ne. Jinak z jakého důvod ho dítěti pořídit? Aby ho nedalo z ruky? Hrálo hry s kamarádem, který bydlí několik pár metrů od něho místo toho, aby šli ven? Odpovědět si můžeme sami.

Každá věková generace má v téhle době doma mobilní telefony. Ať jsou to naši prarodiče, rodiče dokonce i naše děti. Babičky a dědové mají telefony spíš jen na to někam se dovolat a po zbytek dne pomalu ani nevědí, kde jim telefony leží. My, jako rodiče, už jsem na mobilech o něco více závislý. Máme je stále při ruce, co kdyby nás někdo sháněl ať už po SMS zprávě nebo hovoru. Hledáme na něm stále nějaké informace – cestu za kamarádkou, typy na výlety či nějaký výrobek, předpověď počasí nebo kalkulačku na jednoduchý příklad.

Nejvíce jsou ale používány na sociální sítě. Smutné je, že je používáme každou volnou chvíli. Večer poslední, co zkontrolujeme, nejsou naše spící děti, zamčený byt či dům, ale naše sociální sítě. Ráno první, co většina z nás udělá je, že rozsvítí modré, nezdravé světlo svého mobilu a kontroluje, zda mu něco neuniklo. Nejhorším místem je za mě jednoznačně auto především, když sami řídíte. Neříkám, že to děláme všichni, ale buďme k sobě upřímní, kdo z Vás se ještě nikdy nepodíval do telefonu za jízdy? Nechme telefony být a vše potřebné vyřešme, až když máme čas a neřídíme.

Stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě. Především v dnešní době s přeplněnými silnicemi. Svůj dopad to má na naše děti. To oni tyto všechny informace vidí, sdílejí a učí se špatným návykům, protože jsou přesvědčeny o tom, že je to správné. Přeci když tohle dělají rodiče, musí to být správné. A všichni víme, že dětičky jsou pěkné opičky. Máme pocit, že dítě v první třídě telefon mít prostě musí, jinak by mohlo být šikanované ostatními. Nejlépe drahý a veliký. Pokud je to pro dobrou věc, mám na mysli, když se něco stane nebo mu ujede autobus, aby se mělo komu dovolat, proč ne. Jinak z jakého důvod ho dítěti pořídit? Aby ho nedalo z ruky? Hrálo hry s kamarádem, který bydlí několik pár metrů od něho místo toho, aby šli ven? Odpovědět si můžeme sami.

Můžeme si všimnout, že když se telefonní operátoři v reklamách chlubí svým pokrytím, nikdy se nejedná o 100 %. To však znamená, že se najdou místa, kde zkrátka signál není, a bohužel se jedná u většiny operátorů o stále ta samá. Zpravidla se jedná o malé, zapadlé vesničky v pohraničí. Zde mají obyvatelé často co dělat, aby si mohli zavolat. Obvykle proto vyřizují své hovory prostřednictvím internetu a jeho vymožeností, jako je volání přes aplikace typu Messenger či WhatsApp. To však přináší otázku, proč v těchto místech žádný signál není. Copak je tak těžké jej tam zavést? Popravdě, odpověď může znít ano i ne. Roli zde totiž hraje několik faktorů.

Tím hlavním je samotný geografický profil naší země. Naše hranice jsou tvořeny horami, zatímco vnitřek převážně nížinami. A zde hned vidíme problém, který nastává při šíření signálu. Ten uvnitř nemusí překonávat ani zdaleka tolik překážek jako ten v pohraničních oblastech. To znamená mimo jiné také lepší příjem.

Ovšem to není vše. Pak jsou zde také hranice samotné. Operátoři se snaží, aby jejich signál nepřesahovat hranice dané země. Avšak vzhledem k tomu, že ty nejsou ani zdaleka tvořeny přímými linkami, je tento úkol dost obtížný.

Výsledkem je menší množství vysílačů v těchto oblastech, což ve spojení s výše zmíněnými terénními překážkami tvoří mnohé „hluché“ oblasti, kde si zkrátka člověk nezavolá. A protože jsou tyto oblasti i podmínky stejné pro všechny operátory, je pochopitelné, že obvykle zde nemá signál ani jeden z nich.

Zde samozřejmě také záleží na kvalitě použitých vysílačů a typů signálu. To je také jeden ze způsobů, jak stávající situaci změnit. Nové, moderní technologie umožňují vysílat silnější signál, což znamená, že jej budeme chytat i na místech, kde to dříve nebylo možné. To však samozřejmě není levná záležitost, a zvláště to platí v dnešní ekonomické situaci. Proto bude ještě trvat, než se dočkáme znatelných výsledků. První vlaštovky zde však již jsou.

Můžeme si všimnout, že když se telefonní operátoři v reklamách chlubí svým pokrytím, nikdy se nejedná o 100 %. To však znamená, že se najdou místa, kde zkrátka signál není, a bohužel se jedná u většiny operátorů o stále ta samá. Zpravidla se jedná o malé, zapadlé vesničky v pohraničí. Zde mají obyvatelé často co dělat, aby si mohli zavolat. Obvykle proto vyřizují své hovory prostřednictvím internetu a jeho vymožeností, jako je volání přes aplikace typu Messenger či WhatsApp. To však přináší otázku, proč v těchto místech žádný signál není. Copak je tak těžké jej tam zavést? Popravdě, odpověď může znít ano i ne. Roli zde totiž hraje několik faktorů.

Tím hlavním je samotný geografický profil naší země. Naše hranice jsou tvořeny horami, zatímco vnitřek převážně nížinami. A zde hned vidíme problém, který nastává při šíření signálu. Ten uvnitř nemusí překonávat ani zdaleka tolik překážek jako ten v pohraničních oblastech. To znamená mimo jiné také lepší příjem.

Ovšem to není vše. Pak jsou zde také hranice samotné. Operátoři se snaží, aby jejich signál nepřesahovat hranice dané země. Avšak vzhledem k tomu, že ty nejsou ani zdaleka tvořeny přímými linkami, je tento úkol dost obtížný.

Výsledkem je menší množství vysílačů v těchto oblastech, což ve spojení s výše zmíněnými terénními překážkami tvoří mnohé „hluché“ oblasti, kde si zkrátka člověk nezavolá. A protože jsou tyto oblasti i podmínky stejné pro všechny operátory, je pochopitelné, že obvykle zde nemá signál ani jeden z nich.

Zde samozřejmě také záleží na kvalitě použitých vysílačů a typů signálu. To je také jeden ze způsobů, jak stávající situaci změnit. Nové, moderní technologie umožňují vysílat silnější signál, což znamená, že jej budeme chytat i na místech, kde to dříve nebylo možné. To však samozřejmě není levná záležitost, a zvláště to platí v dnešní ekonomické situaci. Proto bude ještě trvat, než se dočkáme znatelných výsledků. První vlaštovky zde však již jsou.

Můžeme si všimnout, že když se telefonní operátoři v reklamách chlubí svým pokrytím, nikdy se nejedná o 100 %. To však znamená, že se najdou místa, kde zkrátka signál není, a bohužel se jedná u většiny operátorů o stále ta samá. Zpravidla se jedná o malé, zapadlé vesničky v pohraničí. Zde mají obyvatelé často co dělat, aby si mohli zavolat. Obvykle proto vyřizují své hovory prostřednictvím internetu a jeho vymožeností, jako je volání přes aplikace typu Messenger či WhatsApp. To však přináší otázku, proč v těchto místech žádný signál není. Copak je tak těžké jej tam zavést? Popravdě, odpověď může znít ano i ne. Roli zde totiž hraje několik faktorů.

Tím hlavním je samotný geografický profil naší země. Naše hranice jsou tvořeny horami, zatímco vnitřek převážně nížinami. A zde hned vidíme problém, který nastává při šíření signálu. Ten uvnitř nemusí překonávat ani zdaleka tolik překážek jako ten v pohraničních oblastech. To znamená mimo jiné také lepší příjem.

Ovšem to není vše. Pak jsou zde také hranice samotné. Operátoři se snaží, aby jejich signál nepřesahovat hranice dané země. Avšak vzhledem k tomu, že ty nejsou ani zdaleka tvořeny přímými linkami, je tento úkol dost obtížný.

Výsledkem je menší množství vysílačů v těchto oblastech, což ve spojení s výše zmíněnými terénními překážkami tvoří mnohé „hluché“ oblasti, kde si zkrátka člověk nezavolá. A protože jsou tyto oblasti i podmínky stejné pro všechny operátory, je pochopitelné, že obvykle zde nemá signál ani jeden z nich.

Zde samozřejmě také záleží na kvalitě použitých vysílačů a typů signálu. To je také jeden ze způsobů, jak stávající situaci změnit. Nové, moderní technologie umožňují vysílat silnější signál, což znamená, že jej budeme chytat i na místech, kde to dříve nebylo možné. To však samozřejmě není levná záležitost, a zvláště to platí v dnešní ekonomické situaci. Proto bude ještě trvat, než se dočkáme znatelných výsledků. První vlaštovky zde však již jsou.

Můžeme si všimnout, že když se telefonní operátoři v reklamách chlubí svým pokrytím, nikdy se nejedná o 100 %. To však znamená, že se najdou místa, kde zkrátka signál není, a bohužel se jedná u většiny operátorů o stále ta samá. Zpravidla se jedná o malé, zapadlé vesničky v pohraničí. Zde mají obyvatelé často co dělat, aby si mohli zavolat. Obvykle proto vyřizují své hovory prostřednictvím internetu a jeho vymožeností, jako je volání přes aplikace typu Messenger či WhatsApp. To však přináší otázku, proč v těchto místech žádný signál není. Copak je tak těžké jej tam zavést? Popravdě, odpověď může znít ano i ne. Roli zde totiž hraje několik faktorů.

Tím hlavním je samotný geografický profil naší země. Naše hranice jsou tvořeny horami, zatímco vnitřek převážně nížinami. A zde hned vidíme problém, který nastává při šíření signálu. Ten uvnitř nemusí překonávat ani zdaleka tolik překážek jako ten v pohraničních oblastech. To znamená mimo jiné také lepší příjem.

Ovšem to není vše. Pak jsou zde také hranice samotné. Operátoři se snaží, aby jejich signál nepřesahovat hranice dané země. Avšak vzhledem k tomu, že ty nejsou ani zdaleka tvořeny přímými linkami, je tento úkol dost obtížný.

Výsledkem je menší množství vysílačů v těchto oblastech, což ve spojení s výše zmíněnými terénními překážkami tvoří mnohé „hluché“ oblasti, kde si zkrátka člověk nezavolá. A protože jsou tyto oblasti i podmínky stejné pro všechny operátory, je pochopitelné, že obvykle zde nemá signál ani jeden z nich.

Zde samozřejmě také záleží na kvalitě použitých vysílačů a typů signálu. To je také jeden ze způsobů, jak stávající situaci změnit. Nové, moderní technologie umožňují vysílat silnější signál, což znamená, že jej budeme chytat i na místech, kde to dříve nebylo možné. To však samozřejmě není levná záležitost, a zvláště to platí v dnešní ekonomické situaci. Proto bude ještě trvat, než se dočkáme znatelných výsledků. První vlaštovky zde však již jsou.

Můžeme si všimnout, že když se telefonní operátoři v reklamách chlubí svým pokrytím, nikdy se nejedná o 100 %. To však znamená, že se najdou místa, kde zkrátka signál není, a bohužel se jedná u většiny operátorů o stále ta samá. Zpravidla se jedná o malé, zapadlé vesničky v pohraničí. Zde mají obyvatelé často co dělat, aby si mohli zavolat. Obvykle proto vyřizují své hovory prostřednictvím internetu a jeho vymožeností, jako je volání přes aplikace typu Messenger či WhatsApp. To však přináší otázku, proč v těchto místech žádný signál není. Copak je tak těžké jej tam zavést? Popravdě, odpověď může znít ano i ne. Roli zde totiž hraje několik faktorů.

Tím hlavním je samotný geografický profil naší země. Naše hranice jsou tvořeny horami, zatímco vnitřek převážně nížinami. A zde hned vidíme problém, který nastává při šíření signálu. Ten uvnitř nemusí překonávat ani zdaleka tolik překážek jako ten v pohraničních oblastech. To znamená mimo jiné také lepší příjem.

Ovšem to není vše. Pak jsou zde také hranice samotné. Operátoři se snaží, aby jejich signál nepřesahovat hranice dané země. Avšak vzhledem k tomu, že ty nejsou ani zdaleka tvořeny přímými linkami, je tento úkol dost obtížný.

Výsledkem je menší množství vysílačů v těchto oblastech, což ve spojení s výše zmíněnými terénními překážkami tvoří mnohé „hluché“ oblasti, kde si zkrátka člověk nezavolá. A protože jsou tyto oblasti i podmínky stejné pro všechny operátory, je pochopitelné, že obvykle zde nemá signál ani jeden z nich.

Zde samozřejmě také záleží na kvalitě použitých vysílačů a typů signálu. To je také jeden ze způsobů, jak stávající situaci změnit. Nové, moderní technologie umožňují vysílat silnější signál, což znamená, že jej budeme chytat i na místech, kde to dříve nebylo možné. To však samozřejmě není levná záležitost, a zvláště to platí v dnešní ekonomické situaci. Proto bude ještě trvat, než se dočkáme znatelných výsledků. První vlaštovky zde však již jsou.